Kdo má děti, tak mi dá zapravdu, že někdy je těžké se rozmyslet, zda tomu, co dítě dělá se smát, či se nechat uvést záchvatem vzteku. Je to z toho důvodu, že dítě roztomile, nadšeně a s úsměvem ničí. Ničí vše, co mu přijde do cesty a ničí způsobem neohrabaným, odhodlaně, vynakládá na to všechen um a síly, v obličeji se mu objeví úplné soustředění a zaujetí pro věc....
Automatická pračka
... no prostě normální tatramatka. Určitě ji všichni znáte, i když ji teď už asi doma nikdo nemá. Plnění vrchem. Měla jeden, či dva veliké knoflíky, kterými se navolil program na praní. Skákala, hlučela, ale prala všechny ty hory pobryndaného, počůraného, pokakaného dětského prádla. Můj syn byl všetečka vždy, novátor a nadšenec. Dítě, které málo spí, hodně se hýbe a dokáže utahat dospělou osobu do stavu bezvědomí. Dítě, vyžadující pozornost a spolupráci. Však jsme taky byli kolikrát rádi, že si někdy hraje sám... i když to bylo nebezpečný a bylo třeba ho kontrolovat. Takhle jednou prostě byl od synka pokoj, byl ticho a hrál si. Občas jsme ho slyšeli, jak přeběhne, promluvili jsme na něj, on se roztomile usmál, nechal se na chvíli zaujmout a zase sypal dál. V pokojíku si hrál nahlas, ale když dělal průzkum v bytě, bylo třeba kontroly, byl potichu. Nojo, ale stalo se občas.... Tak jsem takhle jednou šla prát, naházela jsem si prádlo do pračky, pustila vodu do pračky a sáhla na knoflík, na kterém byla písmena, podle kterých se přeci nastavoval příslušný program na praní, že?? Dáte mi za pravdu?? Jenže ouha!! Můj knoflík vypadal, jako by ho přečetly chobotničky Zelenej a Modrá... nebo Modrej a Zelená?? Prostě na něm žádná písmenka už nebyla.... prostě nebyla a já nemohla prát. Já jsem prostě nevěřila vlastním očím..... později jsem dostala i záchvat smíchu. Když si na to vzpomenu teď, zkouším to porovnat s některou tou scénou v rodinné komedii od M. Poledňákové - jsou totiž úžasné a právě takovým situacím se tam všichni smějeme. Manžel musel knoflík vyndat, vzal jej do práce, půjčil si od kolegů opis jejich programátoru a znovu mi ten můj knoflík zprovoznil. Jasně, že to dobře dopadlo.... i syn to přežil, protože vymýšlel další lumpárny.
Pohotovost
Byla jsem s dcerkou sama doma, bylo jí asi tak dva-tři roky. Já vařila. Ona byla v dětském pokojíku, brebentila tam, kmitala z místa na místo. Chvíli měla v ručičkách nádobíčko, pak pastelky, potom se věnovala panenkám - oblékala je, svlékala, krmila, mluvila na ně, zpívala jim.... slyšela jsem vrzat houpající se kočárek, její dupot po koberci a neskutečný proud slov a nápadů, který jí nepřetržitě upadával od pusinky. Hyperaktivní je i moje první dítě, takže je to legrační a známka toho, že je v pořádku a dobře se baví. Pak měla samoty dost, opustila prážek dětského pokoje a přišla za mnou do kuchyně. Přivezla s sebou i ten kočárek s panenkou. Na chvíli jsem přestala pracovat a věnovala jsem se jejím steskům, jak ta její holka neumí tohle a tamto, jak měla ke snídani tohle, a tamto že jí nechutná a jak je to náročný..... brebentila, brebentila dlouho, slova doprovázela gesty tak skutečnými a dokonale okoukanými, že jsem žasla. Prostě jsem se na ní zadívala a žasla jsem, jak je "dokonalá". V tom moje malá holčička najednou povídá: "... a teď už musím rychle jít, protože jedeme s holkou na pohotovost!!" a neskutečně dlouhými kroky, svižně a s nataženými ručičkami, kterými svírala držátko kočárku - odkráčela do chodby. Tam to několikrát objela a přijela zpátky. Prostě než jsem se stačila vzpamatovat, tak už byla zase z té pohotovosti, s tou malou svojí holčičkou zpátky a zase mi něco neskutečně zajímavého "hustila" do mozku.... prostě "dokonalá", co říkáte??
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat