Domácí mazlíčci

Děti rostou, zlobí, zkoumají a "vylepšují" své okolí. To všichni rodiče znají. Jenže jednoho dne děti dostanou takový zajímavý nápad..... pořídit si zvířátko. Jedná se víceméně o městské děti. Na vesnici se bydlí jinak a zvířátek děti mají kolem sebe dost.Takto jsem vyrostla já.
Městské děti se většinou zamilují do králíčka, kterého má třeba jejich kamarádka, či do psa, kterého vodí venčit soused. Pak už je to jen otázka času, kdy po "nucené" úvaze prostě vy rodiče dovolíte dětem nějaké to zvířátko do bytu, protože "....všichni ostatní děti nějaké zvířátko mají, a jen já nemůžou mít vůbec žádné zvířátko!!".
Já jsem měla jako dítě vždy zvířátko - většinou to byly kočky. Bylo jich hodně. Nejraději vzpomínám na kocourka Lucifera. Byl celý černý s bílými flíčky na očích a čumáčku. Později jsem bydlela ve městě, chodila do zaměstnání, tak už jsem zvířátko neměla...

Po delším čase, když už jsem měla svojí rodinu a děti chodily na první stupneň základní školy, začali jsme... znenadání taky řešit otázku, kterého "dalšího zvířecího" mazlíčka si pořídit kromě dětí.  Měli jsme postupně dvě morčátka, křečka a tři andulky. Zkrátka mít doma zvířátko vyžaduje TOLERANCI a LÁSKU ke zvířátkům a k sobě především. Se zvířátky je zábava. U nás byla...

Pepík

Když dcerka chodila asi do 3. třídy, pořídili jsme jí morčátko. Ti dva byli jedna duše. Měli se rádi a ona ho nosila občas i do školy. Pepík za ní běhal jako pejsek a reagoval na její hlas. Starala se o něho dobře. Morčátko bydlelo s dětmi v pokojíčku a tak v tomto pokoji občas nebylo kam šlápnout. Všude děti, zvířátko, nebo hračky. Do toho školní věci a tak podobně. Oblíbené dětí bylo, stavět Pepíkovi nejrůznější dráhy a stavby, což Pepíka moc nebralo. Mazel to však byl veliký. Dcerka to s ním uměla.
Jenže se zdálo, že zvířátko chybí synovi a proto jsme koupili křečka Irenu.

Irena

S tímto tvorečkem jsme teprve viděli, co to obnáší... a že děti jsou jen hodnější zvířátka. Tento malý tvoreček nám ukázal, co všechno je možné. Bydlel v akváriu bez víka a to nebylo, jak jsme se záhy přesvědčili, nejlepší řešení. Stačilo nechat opřenou větvičku o stěnu, okamžitě byl venku. V noci se nějským záhadným způsobem dostával ven a to se potom děly věci..... posbíral všechny staré svačiny, které děti ve školní tašce měly, a postavil si pelech za skříní. Tam se to všechno našlo.Co všechno? Samozřejmě kousky od svačin, nejrůznější zásoby, a později se i přidala rozcupovaná rukavice.....Jako každému křečkovi, i my jsme mu pořídili takový ten kolotoč. Noční provoz kolotoče byl hlasitý a zběsilý. Irenu to bavilo..... a aby toho nebylo málo, jednoho dne jsme si domů přinesli i andulku Emila.

Emil
Tak tohle bylo něco, co jsme doposud neznali a  škody na majetku byly vyšší.Emil byl modrý. Učil se s námi žít, děti byli unešené a zbývající zvířátka taky. První andulák se nikdy nenaučil žít v kleci. Dalo práci jej lstí chytit a snažit se taky někdy větrat.... Tento tvor dětem hospodařil v pokojíku, a celá dětská "maštal" se stala kulturním centrem nás všech. Andulák Emil sedával na obrázcích. oklobával rámy těchto obrázků, trůnil na roletě a sledoval cvrkot venku oknem, lítal, kudy se mu zachtělo, přistával na hlavách a ramenou nám i morčeti...  a "třídil" tužky a pastelky dětem na stole..... Mimoto taky zobal z ruky, neuvěřitelný...
Jenže tento anduláček později uletěl :-(  . Žal dětí nebral konce, protože před tím umřelo morče i  křeček.... Vůbec nebylo pochyb, že pořídíme dalšího anduláčka, který už byl klecový typ. Tohodle Emílka jsme nosili  i s klecí  v létě na balkon. Báječně si tam rozuměl s jinými ptáčky a měl své proslovy na celé sídliště..... Byl u nás dlouho, ale já jsem prostě šikovná. Jednou jsem nesla klec z balkonu domů a uvolnilo se dno klece...
Takže anduláček č. 3 byl samozřejmě taky Emil a byl nejlepší, nejtalentovanější a protože už dcerka měla svůj vlastní pokoj, chodili jsme za ním na návštěvu tam.. Byl hvězda, posuďte sami:

http://www.stream.cz/video/9/111568-andulak-v-akci/?word_id=2010913

http://www.stream.cz/video/9/113328-andulak-v-akci-2/?word_id=2010913

Wally Lamb - Bludné kruhy

Bolestně jímavá mnohagenerační sága, pojednávající o rodině, jejích poutech i o mocné síle odpuštění. Vypráví příběh o odcizení a spojení, moci a jejím zneužívání, zkáze a obnově. Přenáší tak do současnosti starodávný hinduistický mýtus, podle něhož se musel pyšný král postavit démonům a teprve potom mohl dosáhnout spásy.
Sugestivní mnohagenerační psychologická sága pojednávající o rodinných vztazích, o citových poutech a síle odpuštění v příběhu dvou bratrů - jednovaječných dvojčat.

Příběh vypráví v ich formě čtyřicetiletý bratr duševně těžce nemocného člověka, zmítaného mezi touhou žít konečně svůj vlastní život a solidaritou ke svému schizofrenií postiženému dvojčeti. Jako silnější z dvojčat cítí k bratrovi hlubokou lásku a stejně tak odpor a strach, který přebíjí pocit zodpovědnosti. Pátrání v minulosti a snaha odhalit svůj původ zasahují hrdinu v nejtěžším období jeho života a bratrova tragická smrt rozmetá jeho dosavadní nepevné jistoty a on jen velmi těžce hledá nové. Odborná pomoc zkušené a citlivé lékařky ho dovede k vyrovnání se se sebou samým a nasměruje ho na cestu k normálnímu životu bez výčitek a sebeobviňování.

Uvod knihy na obalu:
Když je vám souzeno být duševně zdravým bratrem schizofrenického jednovaječného dvojčete, zůstává pro vás při záchraně sebe sama nejtěžší přijmout fakt, že vám na rukou ulpí krev - taková ta drobná nesnáz s mrtvolou u vlastních nohou, co vypadá stejně jako vy. A jestli máte přežít jako silnější ze dvou a ještě k tomu fungovat jako opatrovník vlastního bratra - když jste to slibil své umírající matce - tak to se rovnou rozlučte se spánkem a těšte se na půlnoc..... Popadněte knížku nebo pivo. Koukejte si zvyknout na Lettermanův trapně kolozubý televizní úsměv nebo na strop ložnice i na to, že je jedno, co z toho si vlastně vyberete. Berte život jako bezbožný nespavec. Berte ho jako nepostižené dvojče - chlápek, který vyzrál na biochemickou habaďůru.
Dominick Birdsey se celý život potýká se zlostí a strachem, se svým schizofrenním bratrem, k němuž cítí hlubokou lásku a zároveň odpor, s nevlastním otcem Rayem, neurvalým vysloužilým námořníkem, i se svou trpící ustrašenou matkou.

Citace z knihy

"Milý Dominiku, posílám Vám tančícího boha Šivu a doufám, že i Vy budete zase brzy na nohou a zatančíte si z radosti nad překonanou bolestí. Pamatujete si na Šivovo krédo? SE ZKÁZOU PŘICHÁZÍ OBNOVA.
Hodně zdraví"
Změň sám sebe a staneš se obyvatelem obnoveného světa....

"Příběh Domenica Onofria Tempesty, význačného muže pocházejícího ze skromných poměrů"

Nejsem žádný zvláštní chytrák, ale jednoho dne jsem se po moc dlouhé době vypotácel z temných houštin minulosti své vlastní, své rodiny i své země a třímal jsem tyto pravdy: že láska vyrůstá z úrodné půdy odpuštění; že voříšci jsou dobří psi; že důkaz o Boží existenci se nalézá v úplnosti věcí. Aspoň na tohle jsem přišel.

Anton Myrer - Poslední kabriolet

Hrdinové této knihy jsou mladí a nerozluční spolužáci z Harvardovy univerzity. Prožívají zlatý věk svobodného života, mládí, prvních lásek a ztřeštěných jízd v otevřeném packardu. Příliš brzy však do této idylky zasáhne válka, která všechny životní plány i vznešené ideály mění v kruté zážitky..... Poznamenáni válečnými zkušenostmi, snaží se protagonisté románu dohnat ztracený čas. A čas je neúprosný, všední starosti střídají osobní dramata a přichází doba, kdy je nutné odpovídat vlastním dospělým dětem, jaký svět jim předávají. Tato kniha je kronikou života jedné generace, jejíž představy o životě rozvrátil život sám. Je knihou, která ve složitostech života hledá hodnoty podstatné a trvalé.

Prokousat se touto knihou bylo pro mě obtížné, ale stálo to za to. Jsme lidé, chováme se jako lidé a všechno je jednou poprvé.
Děj knihy je proložen historickými daty, konkrétními situacemi předválečné a válečné doby a náladami obyčejných lidí. Děj během války se v knize dozvídáme z korespondence těchto přátel. Píší si kde jsou, co prožívají a snaží se udržet mezi sebou kontakt. Válka je zanesla do různých míst a hlavně nechala v té pekelné válce - bojovat a snažit se přežít.
Není nutné říkat, jak se mělo co stát a kdo měl co udělat. Lidé, které děj života vrhne do války jsou touto zkušeností poznamenáni. Kdo udělal chybu svým jednáním? Kdo to rozsoudí a kdo má na to právo? Rozhodně nikdo, kdo v podobné situaci nebyl a nepoznal, co tito lidé prožívali. A přesto dochází k soudu mladé generace, která shledává činy svých rodičů špatné. Zpětně můžeme jen posoudit situaci vzhledem k době, která byla, ne říkat po 20 - 30 letech, že to mělo být jinak... to nejde!!

Vypsala jsem si pár myšlenek, citátů, názorů. Jsou to myšlenky konkrétní osoby? Jsou autora knihy? Není to důležité.... Mají hloubku a dá se nad nimi zamyslet. Platí i dnes.

"Není vyloučeno, že naše nejztřeštěnější počiny se v průběhu času mohou jevit jako nejlepší a nejmoudřejší a naopak ty nejpromyšlenější mohou mít katastrofální následky.... takže je vlastně jedno, z jakého popudu něco začínáme, důležité je, co z toho dokážeme udělat. "

"To není pravda, naše důvody jsou správné - rozhodně lepší než pohnutky nacistů. Bůhví, jak to vlastně všechno je, ale naše věc je spravedlivější než většina ostatních. My jistě taky děláme svinstva, a to je špatný, to se nedá oddiskutovat - ale v konečné instanci je to pro větší dobro, chápeš?" .... "Co to je to vaše dobro? jestliže každý systém bez výjimky je ochoten obětovat životy vlastních občanů k dosažení svých cílů a jestliže každý systém nakonec padne, což je naprosto jisté, jak může existovat nějaké větší dobro než radost, kterou přináší upřímné spojení muže a ženy, osobní hrdost nad dobře udělanou prací a snění....?"

"Pro ty kdo myslí, je svět komedie, pro ty, kdo jsou citliví, tragédie - pravil kdosi moudrý. Je to pravda? Zřejmě ano. Ale jak na tom jsou ti chudáci, kteří jsou citliví a navíc přemýšlejí?"

"..... hrajeme si na hrdiny, protože nás pronásleduje pocit vlastní viny. Moc dobře si uvědomujeme, že děláme chybu , jenže pokaždé, když se stáhneme do sebeobrany z pocitu provinění, začínáme být nebezpeční. Tak to na světě chodí."

"Zajímalo by mě, proč jste víc neriskovali. Proč jste hráli tak opatrně a při zemi?" Chabě a smutně jsem se usmál. "Například proto, že nás tak zkrouhl život. Z doby krize jsme se báli chudoby, děsili jsme se jí jako smrti. Viděli jsme, jak naši rodiče zahořkli, protože nevěděli kudy kam. A pak jsme se octli ve válce - v té naší - a zase jsme se báli strašně jsme se báli, děsili jsme se smrti jako chudoby. "A naopak," zavtipkoval Ron.
"Ano - a naopak. Jestli jsme se něco naučili, tak to bylo vědomí, že člověk se většinou musí spoléhat sám na sebe. Dělalo se ve fabrice, krčili jsme se v zákopech - při takové výchově se člověk nenaučí riskovat..... Snažili jsme se pak všechno dohnat, ale moc překotně a naivně. Vsadili jsme na jistotu a na rodinu" Povzdechl jsem si.

"Zkrátka, musíš nám Rone odpustit. Všechny naše vady. Nakonec beztak přijdeš na to, že jsi stejný jako my. Pořád jste přece naše děti. Naučili jsme vás myslet, vážit a měřit - předali jsme vám všechny hodnoty, a na tom nic nezmění ani fakt, že se proti některým bouříte. To je vaše výsada, ale přesto přese všechno jste pořád naše děti. Možná že jsme vás naučili také zodpovědnosti, kdoví - někteří z nás se o to určitě snažili... Nechtěli jsme, abyste přišli na jednu věc - vy ovšem jste na ni stejně museli jednou narazit - a to je poznání, že kžadý prohrává: tím se člověk stává členem lidské společnosti."

http://ld.johanesville.net/myrer-01-posledni-kabriolet

Sue Millerová - Dobrá matka

Rozhodla jsem se prezentovat zde formou jakéhosi čtenářského deníku knihu, která mě zaujala a pro náhodné kritiky podotýkám, že nejde o reenzi!! Jde o můj osobní zápis o knize, která mě zaujala svým tématem a zápletkou. A protože se mi stalo, že jsem z recenze "byla obviněna" a tím pádem upozorněna na některé chyby, které beru na vědomí, po delší úvaze jsem se rozhodla tento svůj příspěvek nepatrně poupravit. Takže jak už jsem napsala výše, tuto knihu jsem si z důvodu tématu přečetla dokonce dvakrát. Myslím si, že kniha by se mohla líbit ženám a maminkám.
Obálka nabídne toto shrnutí knihy:
Hrdinka Anna Dunlapová se po rozvodu ocitá sama s tříletou dcerkou Molly a je nucena živit se jako učitelka hry na klavír a laboratorní asistentka na univerzitě, což jí domluví známá. Poté, co Anina nová známost s bohémsky založeným malířem Leem přeroste ve vášnivý milenecký vztah, jenž Anně poprvé umožní uvědomit si sama sebe jako ženu, dojde v jejím životě náhle ke zlomu: "Všichni - i Mollly - jsme byli šťastní. Pro mě to byla součást celého tohoto světa, který pro mě Leo otevřel, kde jsem byla krásná, kde milování bylo krásné, a Molly byla součástí naší lásky, našeho života," vypráví Anna psychiatrovi, jenž má vystoupit jako soudní znalec poté, co po zdánlivě malicherném incidentu mezi Molly a Leem zažádá Annin bývalý manžel o převod dcery do vlastní péče. Soudní řízení, soustřeďující se na problém rodičovské odpovědnosti a vyvolané údajným sexuálně abnormálním chováním, jemuž měla být Molly v domácnosti Anny a Lea vystavena, staví náhle Annu, která jako by se krátce předtím teprve probudila ke skutečně plnému životu, před nečekanou osudovou otázku: je ochotna vzdát se kvůli tomu, aby dítě bylo ponecháno v její péči, muže, jehož miluje a který pro její život tolik znamená? Anna pro sebe: Znepokojovalo mě, že se Molly tolik zaobírám. Pak se mi ale zase vybavilo, co prožívám, když na ni na dvacet minut, hodinu nebo celé odpoledne zapomenu: že se jí vzdaluju až moc. Jak jen ji mám milovat, aniž bych jí přitom ublížila, ptala jsem se sama sebe. Ani moc ani málo Existuje vůbec taková láska?

Tento příběh je o rozpadu manželství. Je o postojích obou rodičů ke svému dítěti. Je o zmatku, který malé dítě cítí, když jí vytrhnou z náruče matky - nejdůležitějšího člověka v jejím životě. Je také o dětském zklamání, když jej "dospělí" dají do jiného prostředí, aniž by se zeptali, zda tam chce být.... začne se počůrávat, trpí úzkostí.
Kniha je o znovunalezení vlastní ceny prostřednictvím jiného člověka, který nám přijde do života znenadání a učiní nás šťastné. Kniha je o právech a povinnostech rodičů, dospělých. Je o boji právníků, kteří pracují pro své klilenty a malé dítě v tomto boji poletuje, jako bílá vlaječka, co se marně snaží boj ukončit. Je však taky o ústupcích. Dcera byla matce odňata na základě něčeho, co jí dle názoru odborníků a psychiatrů nepoškodilo a k tomuto kroku nebyl důvod. Molly vyrůstá u svého otce a jeho nové rodiny. Anna ji navštěvuje, stěhuje se vždy, když je potřeba a když se Molly se svou novou rodinou přestěhuje jinam... pomáhá své dceři ve zvládání této etapy života, věnuje se jí vždy, kdy může. Vztah s Leem pokračuje do ztracena....... Poté, co Leo svede všechnu vinu na sebe, aby zvýšil šance Anny na dceru u soudu, snaží se s Annou pokračovat ve vztahu. Ona však je natolik raněná výsledkem soudu, že není schopna již tohoto vztahu.

Úryvek z knihy: Nachystala jsem se pro ni. Otevřela jsem náruč a ona mi do ní vběhla, stejně jako tehdy v Cambridgi. Zvedla jsem ji a držela pevně, pevně. Zvedla mi ručky k obličeji a začala ho hladit. Jemně ho osahávala, jako kdyby mě teprve teď opravdu spatřila, jako by byla nevidomá. Těžce jsem polkla, abych se nerozplakala. Znovu a znovu, pořád dokola jsem šeptala její jméno. Pak mi svýma ručkama, vonícíma potem a mýdlem, zakryla oči. "Vždyť já tě nevidím, pusť mě," žadonila jsem, "pusť mě, pusť mě, pusť." Rozesmála se a přitiskla svůj obličej k mému. V temném obkroužení jejích paží jsem cítila teplý, voňavý dech úst. Políbila mě. Pečlivě, se rtíky rozkošně sešpulenými, mě políbila - čtyřikrát, pětkrát, šestkrát - přesně na ústa.

Výlet na hrad Doubravka u Teplic

Původní Hrad Doubravka z 15. století

Výlet vám nabídne nenáročnou městskou procházku, vhodnou pro letní i zimní odpoledne. Tůru na vrch Doubravské hory můžete spojit s prohlídkou lázeňského města Teplice, nedělním obědem nebo nákupy.

Ačkoliv z Doubravky nebo také Nového hradu příliš nezbylo, patřil v minulosti k významným místům. Údajně zde sídlili naši slovanští předci a samotný hrad patřil řadě významných mužů našich dějin a byl centrem teplického panství. Doubravka je dnes vyhledávaným výletním místem Tepličanů i lázeňských hostů. Na vrchol vede příjemná cesta, kterou zvládne každý.

Z nádvoří dojdete k vyhlídkové terase

Bejvávalo:

Hrad na Doubravské hoře, nad tehdejší vsí Doubravice, postavil Jan Illburk z Vřesovic ve druhé polovině 15. století. Zřejmě ale byl vrch osídlen dávno předtím a dokonce je opředen řadou pověstí – například, že na kopci stával slovanský chrám a klášter. Majitelé se po Vřesovických střídali – patřili mezi ně například Vilém z Romžberka, císař Rudolf, Lobkovicové a nakonec Vchynští, kteří hrad na konci 16. století dostavěli a hlavně opevnili. Jejich vlastnictví končí tragickou smrtí Viléma Vchynského nebo-li Kinského, který byl společně s Albrechtem z Valdštejna zavražděn v Chebu. Během třicetileté války se na Doubravce vystřídali Švédové i Sasové, coby posádka i obléhatelé a hrad také sloužil jako útočiště válkou deptaných obyvatel Teplicka. V roce 1644 nařídil císař pánům z Aldringenu, aby opevnění hradu zbořili – obával se totiž dalších válek a napadení hradu. Jejich potomci Clary-Aldringenové pak na konci 19. století vrcholek Doubravské hory upravili na výletní místo s restaurací a rozhlednou v duchu novogotiky.

Co na vrcholu kopce Doubravka uvidíte:

Doubravská hora měla kdysi osm věží a několik bran, z původního hradu toho ale, jak vyplývá z předchozích vět, mnoho nezbylo. Prvních pozůstatků opevnění si můžete všimnout hned pod vrcholem kopce, pak projdete zachovalou branou do vnitřního hradu. Na nádvoří uvidíte po levé straně zbytky poslední věže a po pravé straně pak stavbu restaurace a vyhlídkové věže. Příkop dnes slouží jako okružní cestička, kde si můžete prohlédnout zbytky hradeb. Většina staveb na vrcholu má romantický hrad už jen připomínat – v tom je dominanta Teplic velmi podobná hradu Hněvín, tyčícímu se nad Mostem. Z nadmořské výšky 392 metrů si můžete prohlédnout celé lázeňské město, ale také Krušné hory (z vyhlídkové terasy) a na druhé straně České středohoří (z poslední zatáčky pod vstupem do hradu).

Nabízím svůj pohled:http://picasaweb.google.cz/romanacechy/Doubravka#

Jak se tam dostat:

Cestu do lázeňského města Teplice vám určitě vysvětlovat nemusím – dobře se tam dostanete autem, vlakem i autobusem. Vrchol leží na západním okraji města. Městem vede několik vycházkových okruhů. Žlutý okruh, který vás dvouapůlkilometrovou cestou dovede na Doubravku a zpět, začíná v restaurace Panorama pod Doubravkou. Od lázeňského centra se tam dostanete po zelené.

Praktické:

Hrad je volně přístupný, neplatí se žádné vstupné. Na vrchol vede několik cest, včetně panelové, takže se tam můžete vypravit i s kočárkem nebo na kole. Parkování je možné pod kopcem u restaurace Panorama, kam zajíždí také městská hromadná doprava. Odtud už musíte opravdu po svých a je na co se dívat, to mi věřte...

Cesta ke hradu vede listnatým, do kopce se prudce zdvíhajícím terénem, takže to není procházka určená pro jen tak nějaké sváteční botky. Ocitnete se v prostředí, kde město připomíná asi jen ta asfaltová cesta vedoucí k vrcholu, nevkusné malby a nápisy, které se cestou dají vidět - bohužel. Sama jsem tudy šla nesčíslně krát v nejrůznějších ročních obdobích. Procházka je to přírodou a velmi příjemná. Lze jít po vyšlapaných cestičkách, kde musíte zdolávat prudký svah. Toto je pro odvážné a dobrodružné povahy. Sama jsem takto jednou na Doubravku vyšplhala. Je tu i (pro mě dost nudná) asfaltová cesta, jak už bylo zmíněno. Na hoře nečekejte žádnou restauraci, ani jiné občerstvení, žádné suvenýry. Toto místo vám nabídne pohled dolů do města a do širokého okolí, pokud bude dobrá viditelnost. Hrad je pobořený, nepřístupný. Projdete se po vrchu, případně posedíte na některé z laviček, odpočinete si a.... můžete jít zase dolů.

Městský výlet na Doubravskou horu můžete spojit s prohlídkou lázní Teplice. Stačí se jen projít lázeňskou čtvrtí s nádherně opravenými domy, obklopenými parky s fontánami a mnoha restauracemi a kavárnami. Rozhodně nevynechejte Zámecké náměstí se zámkem, v němž sídlí muzeum, dva kostely a opodál Kolostujovými věžičkami a Ptačími schody. Kousek od Doubravského vrchu najdete další kopec – Písečný vrch. I ten patří k tradičním výletním místům – na jeho vrcholu stojí hvězdárna, která zve k odpoledním i nočním pozorováním oblohy. Pod vrchem se pak rozkládá Botanická zahrada, která je v současnosti podobná pražské botanické zahradě Fata Morgana.

Mapku centra Teplic vám poskytne stránka města Teplic,

Reklamy a já.....

Reklama je součástí našich životů. Setkáváme se s ní téměř všude, kamkoliv se podíváme, nebo do čehokoliv se zaposloucháme..... když otevřeme okno, noviny, rádio, počítač.....Při veřejných vystoupeních nelze jen tak cokoliv nezávazně zmínit, či kohokoliv jmenovat, aby toto jednání nebylo považováno za reklamu. Reklama má svá pravidla. Má můj obdiv a mám na ni svůj osobitý názor: MILUJI REKLAMY!! Je to pro mě zvláštní druh umění a mě baví i informují.

Takže reklamy....Některá je vtipná, jiná je šokující, další milá, všechny jsou čím dál tím rafinovanější a některé jsou dokonce sami sobě antireklamou. Zvykla jsem si na reklamy v rádiu, ráda čtu reklamy v podobě nejrůznějších cedulí, billboardů, vývěsek.... ale nejlepší je asi reklama televizní. Krátký příběh, jehož výsledkem má být navodit touhu po výrobku, či službě, o něž v reklamě jde. A to je můj problém...... stává se mi, že nevím, co mi reklama nabízí...... Úplně mě pohltí zpracování,prostředí a děj reklamy natolik, že zapomenu sledovat cíl. Říká se něco o podprahovém vnímání reklamy, že je dobře zpracována, aby dosáhla svého cíle, ale já ji beru jen jako informaci. Kde udělali "soudruzi" z reklamní branže chybu? Neudělali. Tedy asi neudělali. Zkrátka jsem nanejspíš imunní a reklama je pro mě převážně jen zábavná záležitost. Znám spoustu lidí, kteří mají doma výrobky, které jim reklama nabízí - asi zkoumají, zda mají reklamy pravdu. Já tak daleko nejsem. Díky reklamě se dozvím, co nového je na trhu - nechám se informovat. A jak se teď na to slovo dívám... re-klama? Není to opakované klamání? Ano, vlastně ano, celý večer se opakují tyto minipříběhy a na nás je zjistit, jestli nás jejich příběh klame, či nikoliv.

Takže - co že mě na těch reklamách tak fascinuje? Je to hravost reklamy, smysl pro humor, který dnešní reklamy mají, krásní a dokonalí lidé.... příběh, který mě baví a zaujme. Někdy je to nejlepší pořad v televizi, který mám možnost shlédnout.... bohužel.

Vím o lidech, kteří nemají rádi, když jim reklamy přeruší jejich oblíbený pořad, nebo film. Chápu to, každý jsme jiný. A tady jsme u dalšího využití reklamy, za které mám reklamu ráda - pauza :-) Není nic lepšího, než když má člověk možnost oddechu, odejít si.... kamkoliv... u mě je to samozřejmě taky tam, kam jiní...... ale taky to může být: podívat se do trouby, jakpak se nám to peče.... NEBO vyndat prádlo z pračky, vyřídit si telefonát, zkontrolovat děti v postýlkách.... Ale mohu taky sedět a v klidu sledovat ty drobné příběhy - reklamy, protože jsou opravdu důmyslné a někdy i poučné....

Reklama taky zasahuje do našeho vyjadřování, upravuje náš slovník, dává nám nové možnosti, jak reagovat vtipně v životních situacích, s přáteli, rodinou, odlehčit pracovní nasazení a užít si legraci. Prostě reklama je nepřekonatelná a dává možnost odreagovat se. Je mi jedno, že některé byly opravdu drahé. To je věc těch, kteří si reklamu objednají a zaplatí za její zhotovení. Nechci hodnotit dopad reklamy na ekonomiku, jen jsem ráda, že reklama je.

A jak bych to celé uzavřela. Jak nejlépe, než reklamou. Je to jen nepatrná část z reklam, které jsou milé a vtipné. Smějme se. Reklama je tu taky částečně od toho :-)

http://www.youtube.com/watch?v=HahKUQy-M14&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=VnvYmdyZkkQ

http://www.youtube.com/watch?v=Cepq0oITUww&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=zzQC9Z4A3jk

http://www.youtube.com/watch?v=_M2Oe8oIvIQ&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=_A_bMxB0s3E&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=oYHarmrxsPs

http://www.youtube.com/watch?v=54_O6BPfzIg&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=btMA0G7B-3w&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=BVj33MQK9T0

Ze života mojí rodiny

Tyto příběhy i osoby v nich jsou pravdivé a jakákoliv podobnost s osobami i osudy lidí mimo mou rodinu, je čistě náhodná.....

Jedna moje známá mě ujišťovala, že tohle.... je na deníček, takže.... to zkouším....


Jednoho podvečera jsem si povídala s dcerkou v jejím pokoji a jen tak mimoděk jsem začala sbírat ze země různé předměty, co se tam nacházely - knihy, ponožky .... Ona mě chvíli pozorovala a potom mi říká - "nech to na pokoji mami, nenarušuj můj křehký ekosystém" Rozzlobeně jsem prohlásila: "nojo, tohle ale vypadá spíš jako gorilí doupě a ne křehký ekosystém..." Otevřenými dveřmi nás však slyšel táta této skvělé holčičky a rozštípl situaci slovy: "ta naše holčička má pravdu, nenarušuj maminko její křehký ekosystém - gorily jsou totiž chráněný!!" já jsem se začala strašně smát a ta naše holčička vyrazila nazlobeně k tátovi... opravdu jako rozzuřené gorilí mládě ......a tak to jde u nás téměř každý den ....... stále nové minipříběhy, ani zaznamenávat je nestačím...

a další:
Dcerka se chystá ven, maluje se, obléká se.... prostě 17tiletá holka , která chce vystrčit nos ze dveří bytu. Hledala nové houbičky na nanášení makeupu, hledala, volala na mě, ale já když něco dělám tak nevnímám (mimochodem byla jsem zrovinka, jako na potvoru....u počítače ) a ona se dožaduje toho co chce, prosí... Táta dřímal na gauči v obýváku, probral se, jak pořád ta cácora mluvila nahlas a rušila ho ...a povídá: "to taky potřebuju", otočil se a zase spal, ona si ho nevšímala. Jenže pak zase prohlašovala, že nemá co na sebe, že tamto néé a tohleto nejde k sobě a tak..... on se zase probral a povídá: "... půjčím ti teplákovou bundu, neboj..." to už si ho začala všímat a říká mu: ".. jinej vhodnej outfit nemáš, tatínku?" Konečně už pomalu odchází, prý za kamarádkou do nemocnice.... a slibuje svému milovanému tatínkovi: ".... ahoj tati.... budu ti rezervovat v nemocnici jedno místo ....na patologii...., neboj!!"
nebo:
Dcerka zase uklízela ten svůj "křehký ekosystém" a přinesla mi asi pět lžiček (a já, že jich máme v šuplíku tak málo ) a povídá, že by potřebovaly umýt, protože na nich se svými spolužáky na školních záchodcích vařili perník... Abych vše uvedla na pravou míru, tak nosí lžičky do školy spolu s nějakým tím jogurtíkem a zapomíná vracet. Ekosystém si vytváří i ve svém školním batohu.