pátek 29. července 2011

Anton Myrer - Poslední kabriolet

Hrdinové této knihy jsou mladí a nerozluční spolužáci z Harvardovy univerzity. Prožívají zlatý věk svobodného života, mládí, prvních lásek a ztřeštěných jízd v otevřeném packardu. Příliš brzy však do této idylky zasáhne válka, která všechny životní plány i vznešené ideály mění v kruté zážitky..... Poznamenáni válečnými zkušenostmi, snaží se protagonisté románu dohnat ztracený čas. A čas je neúprosný, všední starosti střídají osobní dramata a přichází doba, kdy je nutné odpovídat vlastním dospělým dětem, jaký svět jim předávají. Tato kniha je kronikou života jedné generace, jejíž představy o životě rozvrátil život sám. Je knihou, která ve složitostech života hledá hodnoty podstatné a trvalé.

Prokousat se touto knihou bylo pro mě obtížné, ale stálo to za to. Jsme lidé, chováme se jako lidé a všechno je jednou poprvé.
Děj knihy je proložen historickými daty, konkrétními situacemi předválečné a válečné doby a náladami obyčejných lidí. Děj během války se v knize dozvídáme z korespondence těchto přátel. Píší si kde jsou, co prožívají a snaží se udržet mezi sebou kontakt. Válka je zanesla do různých míst a hlavně nechala v té pekelné válce - bojovat a snažit se přežít.
Není nutné říkat, jak se mělo co stát a kdo měl co udělat. Lidé, které děj života vrhne do války jsou touto zkušeností poznamenáni. Kdo udělal chybu svým jednáním? Kdo to rozsoudí a kdo má na to právo? Rozhodně nikdo, kdo v podobné situaci nebyl a nepoznal, co tito lidé prožívali. A přesto dochází k soudu mladé generace, která shledává činy svých rodičů špatné. Zpětně můžeme jen posoudit situaci vzhledem k době, která byla, ne říkat po 20 - 30 letech, že to mělo být jinak... to nejde!!

Vypsala jsem si pár myšlenek, citátů, názorů. Jsou to myšlenky konkrétní osoby? Jsou autora knihy? Není to důležité.... Mají hloubku a dá se nad nimi zamyslet. Platí i dnes.

"Není vyloučeno, že naše nejztřeštěnější počiny se v průběhu času mohou jevit jako nejlepší a nejmoudřejší a naopak ty nejpromyšlenější mohou mít katastrofální následky.... takže je vlastně jedno, z jakého popudu něco začínáme, důležité je, co z toho dokážeme udělat. "

"To není pravda, naše důvody jsou správné - rozhodně lepší než pohnutky nacistů. Bůhví, jak to vlastně všechno je, ale naše věc je spravedlivější než většina ostatních. My jistě taky děláme svinstva, a to je špatný, to se nedá oddiskutovat - ale v konečné instanci je to pro větší dobro, chápeš?" .... "Co to je to vaše dobro? jestliže každý systém bez výjimky je ochoten obětovat životy vlastních občanů k dosažení svých cílů a jestliže každý systém nakonec padne, což je naprosto jisté, jak může existovat nějaké větší dobro než radost, kterou přináší upřímné spojení muže a ženy, osobní hrdost nad dobře udělanou prací a snění....?"

"Pro ty kdo myslí, je svět komedie, pro ty, kdo jsou citliví, tragédie - pravil kdosi moudrý. Je to pravda? Zřejmě ano. Ale jak na tom jsou ti chudáci, kteří jsou citliví a navíc přemýšlejí?"

"..... hrajeme si na hrdiny, protože nás pronásleduje pocit vlastní viny. Moc dobře si uvědomujeme, že děláme chybu , jenže pokaždé, když se stáhneme do sebeobrany z pocitu provinění, začínáme být nebezpeční. Tak to na světě chodí."

"Zajímalo by mě, proč jste víc neriskovali. Proč jste hráli tak opatrně a při zemi?" Chabě a smutně jsem se usmál. "Například proto, že nás tak zkrouhl život. Z doby krize jsme se báli chudoby, děsili jsme se jí jako smrti. Viděli jsme, jak naši rodiče zahořkli, protože nevěděli kudy kam. A pak jsme se octli ve válce - v té naší - a zase jsme se báli strašně jsme se báli, děsili jsme se smrti jako chudoby. "A naopak," zavtipkoval Ron.
"Ano - a naopak. Jestli jsme se něco naučili, tak to bylo vědomí, že člověk se většinou musí spoléhat sám na sebe. Dělalo se ve fabrice, krčili jsme se v zákopech - při takové výchově se člověk nenaučí riskovat..... Snažili jsme se pak všechno dohnat, ale moc překotně a naivně. Vsadili jsme na jistotu a na rodinu" Povzdechl jsem si.

"Zkrátka, musíš nám Rone odpustit. Všechny naše vady. Nakonec beztak přijdeš na to, že jsi stejný jako my. Pořád jste přece naše děti. Naučili jsme vás myslet, vážit a měřit - předali jsme vám všechny hodnoty, a na tom nic nezmění ani fakt, že se proti některým bouříte. To je vaše výsada, ale přesto přese všechno jste pořád naše děti. Možná že jsme vás naučili také zodpovědnosti, kdoví - někteří z nás se o to určitě snažili... Nechtěli jsme, abyste přišli na jednu věc - vy ovšem jste na ni stejně museli jednou narazit - a to je poznání, že kžadý prohrává: tím se člověk stává členem lidské společnosti."

http://ld.johanesville.net/myrer-01-posledni-kabriolet